Hledám to slůvko, které bych ti chtěl říct. Kutám ho v nejhlubších lesích, kde je divoká příroda vzájemného pohlcování. Často přemýšlím nad jeho neexistencí při ponorech mysli na dno oceánů pravd. Tesám ve větách. Prach nechám plout po větru. Škrábu v barvách a prohlašuji to za obrazy. Pak se vše zastaví a nevytvářím nic, aby stopa nicoty v tomto koutu Vesmíru po mé existenci byla minimální. Jsme jen šmouha na toaletním papíře unášená k moři. Přestávám hledat. Odletěl jsem do hluboké samoty za pás v galaxii Jasmínového nebe na dno kráteru ticha, kam jen vstoupit mohou ti s čistou duší, prosti chtění a vlastnění všeho; včetně myšlenek samotných. Ti, co všechny své představy podrobí třem Aristotelovým sítům. Kráter leží přesně tam, kde se všechen pohyb Vesmírů zastavil. Jen pouhá všudypřítomnost. Pavučina světla v nicotě se rozzáří ve velkém třesku. Bezdůvodně. Nejjasněji. Světlo dává prostor charakterům energie formovat své složité struktury sebereplikace a zaznamenávání. Princip přitažlivosti, prostupující každý charakter, vítězí nad nicotou. Tam někde to slůvko leží. Není však slyšet, protože ho neunesu již vyslovit, ale když na chvíli přisedneš, bez jediného slova položím své myšlenky do tvého klína, pak zříš vše, co jsi neviděla a nevnímala v návalu představ a předpokladů. Přečteš ta slůvka v anatomii samoty, že někdo jako ty obyčejně chybí. A to je jen odraz z toho slůvka, které jsem u tebe zanechal, když jsem se rozhodl odletět a cestu zpět jsem si v paměti vymazal tím, že jsem přerušil obvody pro možnost návratu. Čekal jsem, že nalezneš cestu, tak jako jsem ji k tobě našel ve svém srdci. Teď jsem tu stezku přetavil ve vlaštovku a poslal po větru s nadějí, že co necháš volně letět, se jednou určitě vrátí.

Let Césara

Hudba: Petr Macháně Foto: Harry Telesfor